Opět tu máme článek ze života a opět článek vysvětlující mojí blogovou neaktivitu :D. Fakt mi připadá, že čím je člověk starší, tím větší "bomby" mu život hází do cesty, ať už v dobrém či ve zlém. Stejně tak tento příběh má svou světlou i tmavou stránku, ale soustřeďme se na to hezké :).
Bylo to opravdu divoké. První rok na vysoké, druhé zkouškové období, nezvládala jsem... Určitou roli v této situaci asi i hrálo to, že jsem si už po několikáté v životě myslela, že jsem poznala svou osudovou lásku a ono zase prd :D, ale i bez toho jsem už nějak cítila, že to není to pravé. Když jsem nějakou zkoušku zvládla ani jsem neměla radost, protože jsem věděla, že tam nechci být, že se tím nechci živit a nejsem šťastná, zkrátka jsem očekávala něco úplně jiného.
Takže jsem se celkem spontánně rozhodla, že skončím s ekonomikou a půjdu studovat něco jiného. Obor, který nevypisuje druhé kola přijímaček, což znamenalo, že mám před sebou rok čekání, než se vůbec dostanu k přijímačkám.
Bylo léto, já brigádničila v KFC, kde jsem začala brigádně pracovat při studiu. Jak už jsem jednou vyletěla z hnízda, nechtělo se mi moc zdržovat doma a zařídila jsem si částečné bydlení u kamarádky z práce. Vůbec jsem nevěděla, co budu dělat, kde budu bydlet, co bych vlastně chtěla dělat a kde bych vlastně chtěla bydlet. V hlavě jsem měla miliony otázek bez žádných odpovědí. Prostě jsem věřila, že se to nějak vyřeší, že mi život ukáže tu správnou cestu...
A přišel ten den. Půlka srpna, kamarádka, se kterou jsem se bavila a pak se od ní odtrhla, protože se odstěhovala do Rakouska, mi zavolala, že jí povýšily a na hotelu je volné místo do konce sezóny (konec října) a pak na zimní sezónu (prosinec - březen), že by mě vše naučila, bydlela bych na hotelu a vůbec mi vylíčila asi stopadesát věcí, proč tam mám jet a kolik snahy jí stálo je přesvědčit, že mají vzít mě. Za několik hodin mi zavolala znova, jak jsem se rozhodla. Se srdcem bušícím jako o závod jsem řekla, že přijedu.
Následovaly šílené dva týdny plné zařizování, abych stihla k prvnímu září nastoupit. Nejhorší ze všeho byla cesta. Měla jsem kufr těžký jako slon a bloudila v Mnichově na nádraží. Hodinu! Pomocí angličtiny jsem se nakonec dobelhala tam, kam jsem potřebovala a čekaly mě dva další přestupy. Nikdy!!! jsem se v životě takhle nebála. Zlatá maturita, zkoušky, řidičák, cokoliv!, oproti pocitu, že se ztratíte a už vás nikdy nikdo nenajde :D.
Vše naštěstí dobře dopadlo a já pracuji a bydlím v rodinném hotýlku, v Tirolsku, v Alpském údolí. Ve vesničce, kde po týdnu každý věděl, jak se jmenuju :D. Je to úžasná možnost zlepšit se v komunikaci v cizích jazycích, získat zkušenosti a praxi v cestovním ruchu, a co si budeme povídat, samozřejmě rakouský plat a kouzlo cizinců mě stále více přesvědčují, zůstat tam déle.
Momentálně máme skoro dva měsíce dovolené v Čechách, z čehož už mi hrabe, jak jsem byla zvyklá být stále v pohybu a ve stresu a najednou se takovou dobu nic neděje :D! Na druhou stranu, hotely i restaurace tu mají jen jeden den v týdnu volna, pracovat musíme všichni na 110% a samozřejmě i jako kolektiv si lezeme na nervy, s kamarádkou nemáme šanci si od sebe odpočinout, vůbec vlastně nemáme šanci se ani pořádně vyspat :D, stále mám před sebou jazykovou bariéru, ale jsem tam šťastná. Je to tam překrásný, jiný život, jiný lidi, a hlavně úplně jinak kvalitní jídlo :D, vzduch, všechno...
Občas mi přijde, že už ty články si sem píšu, jen abych se k tomu mohla v budoucnosti vrátit a sama si počíst :D, ale i tak doufám, že se aspoň někomu hezky četlo a přejdeme k fotkám :))!
